6. chvíli sám...

Není vůbec špatný

když člověk
může být chvíli sám

 

 v přírodě
 

bez dětí

bez křiku

zapomenout
na hromadu prádla
a ranní rozlitý čaj

když slunce svítí
 

a červené bobule

kontrastují s oblohou
  
 

podzimním tichem

 

pomalu

projíždět krajinou

a sledovat

jak krása

uvadajícího podzimu 

pomalu odchází spát...

Už ani nevím, co to je být chvilku sama
a mít čas jen pro sebe.
J. občas chodí s dětma do kina,
 ale to mi doma stejně zůstane minimálně jedno dítě.
  A když už někdy odejde ven
se všema čtyřma, tak zase 
věnuju čas úklidu a vaření...
 takže, minulý týden
jsem se domluvila s Jankem,
vzala kolo
a na pár hodin se jela projet-
sice pražskou
ale přesto tak trochu
zapomenutou přírodou.
Slunce svítilo
krajina byla v podzimním oparu
a já jsem konečně mohla
být chvíli sama
a tisíce podzimních obrazů
si ukládat do vzpomínek... 

   
***