7. Vlčí máky

Kdysi stalo se a kdo ví jak to bylo,

že rudé slunce k západu se nachýlilo.

Tu smečka vlků s lunou si je spletla

tak směs úpění a vytí k slunci vzlétla.

Než slunce leklo se, snad hrozivě to znělo,

do divoké louky z oblohy se skutálelo.

Tam rostla květina a ta náhle zcela,

od slunečních loučí rudě zahořela.

Dodnes oheň slunce z jejích lístků plane,

pro některé však to jsou jen makovice plané.

Jak na oblohu vrátilo se slunce, tu pověsti mlčí,

však od těch dob ty máky, jsou nazývány VLČÍ. 

Kdykoli vidím pole vlčích máků, tak si vzpomenu na básničku,

kterou před lety napsal můj manžel.

A protože je také tak krásná a něžná jako ta louka na obrázku,

musela jsem si jí hned v úvodu napsat. 
Snad se vám také bude líbit.